Technologie a vzdělávání ve světě s koronavirem

Virová pandemie zanechala už nyní citelné jizvy na tváři nejednoho sektoru. Svou daň si vybrala v průmyslu, kultuře, zdravotnictví a velmi výrazně se také dotkla školství. A nemluvím teď o okamžitých a časem pomíjivých změnách, jako jsou posunuté maturitní zkoušky nebo dřív uzavřené vysoké školy. Hovořím o změnách, které jsou hluboké a podle mnohých trvalé.

Předtím než vláda kvůli covidu-19 uzavřela brány škol nastalá situace donutila žáky a studenty otevřít notebooky, nasadit sluchátka a učit se vzdáleně z bezpečí domova, mělo školství a životní cesta vědců stejné tempo a rytmus po celé generace. Jenže nyní se instituce vzdělávání musejí samy naučit, jak se s nastalou situací vypořádat a kde hledat svou novou, modernější tvář. My všichni se časem budeme muset zbavit tak dlouho pěstované myšlenky kultury vyučování a akcentovat tu o kultuře vzdělávání.

Nesouhlasím s názorem mnohých technofilů, že jsou to technologie, co školství potřebuje a co ho spasí. Souhlasím ale, že léta zanedbávání nových metod a řešení k životaschopnosti českého vzdělávacího systému nepřispělo. Patrné je to o to víc nyní, po první vlně covidu. Jeho problém je ale hlubší než dno študákovy duše a spasit ho může jen změna konceptu. Co ale technika může udělat, je pomoci zmírnit bolest z přechodu a třeba i lépe osvětlit tu správnou cestu.

Vzdělávací technologie se zbavily negativních přívlastků

Ještě v polovině minulého roku Top Hat, technologická společnost zaměřující se také na vzdělávání, hlásala, že zavedení digitálních prvků do vzdělávacího procesu může rozptylovat pozornost žáků při výuce. Dnes, po roce, toto negativum ani nezmiňuje. Je totiž banální. Stačil rok, aby se technika ve vzdělání zbavila nálepky něčeho, co rozptyluje, a naopak získala jméno čehosi, co je pro fungování škol zkrátka nutné.

Svou roli v tom hraje také fakt, že málokdo po roce dělá příliš velký rozdíl mezi výukou přítomnou a tou virtuální. Distanční vzdělávání je bezpečnější, pružnější a dostává se na stejnou hodnotovou příčku jako to prezenční.

Je zajímavé sledovat, jak se se změnou forem vzdělávání mění zároveň pohled na jeho samotný obsah. Vezměme si například aspekt času. Už nejde o to trávit ve škole půl dne a po mnoha letech odejít s diplomem. Čas je ostatně drahý a důležitost toho, jak dlouho se vzděláváme, se zmenšuje. Pokud jsou nástroje k výuce dostatečně kvalitní, naučí žáky za zlomek času to, co se se starými metodami museli „šprtat“ celé pololetí. Kdo by to byl řekl, vhodné nástroje efektivně předávají kvalitní obsah. Jen je třeba je najít.

Všechny tyto modernistické myšlenky vřely v hlavách teoretiků školství už desítky let, pomyslnou pokličku ale z kotlíku sundala až pandemie. Ta podle čísel organizace UNESCO globálně odřízla od vzdělání během měsíce března na 1,578 miliardy školáků a studentů, což je více než 91 % všech účastníků vzdělávacího systému. Když situaci literárně zveličím, na několik měsíců se svět vzdělávání přestal točit. O jaké množství kapitálu, finančního i duševního, jsme za tu dobu přišli, se ukáže až v budoucnu.

Investicím se vyhnout nedá, ale nemusejí být bolestivé

Nástroje, které umožňují libovolnému vzdělávacímu systému inovovat, jsou už dlouhou dobu na scéně. Je ale zvlášť z posledních měsíců patrné, že některé technologické společnosti v jejich vývoji „přitlačily na pilu“. Například Microsoft se snaží dovršit svou filozofii edukačních platforem tak, že zastřeší své již existující nástroje obsažené v MS Office. Podobnou strategii volí i Google se svým Classroomem. Obě řešení jsou snadno přístupná. Jestliže jde o to je pouze správně adoptovat, co nás brzdí? Odpověď je pouze prozaická, často nedostatek investic a s tím spojená nechuť škol pouštět se do něčeho nového.

Jestliže školství nemá dostatek peněz, dá se takový důvod pochopit. Nedá se ale říct, že by pro začátek neexistovala jiná cesta. Především v západnějších státech školy našly alternativu pro studenty v digitálních platformách a nástrojích, které organizace UNESCO uveřejnila ve výčtu o necelý měsíc později, kdy pandemie propukla. Výčet zahrnuje aplikace, platformy a různé druhy digitálních zdrojů, které mohou pomoci rodičům, učitelům, školám a jiným institucím najít metody, jak žákům a studentům zprostředkovat dostatečnou sociální péči a interakci během doby, kdy mají školy uzavřené brány.

Zajímavé nicméně je, že při výběru těchto platforem UNESCO bralo za nejdůležitější aspekty jako dosah platformy, její silnou uživatelskou základnu a také dostatek důkazů, že řešení skutečně funguje a dokáže suplovat roli učitelů. A vůbec nebralo v potaz, zdali jsou to řešení placená, nebo přístupná všem zdarma. Zdá se totiž, že otázka investic do digitalizace výuky je banální i z pohledu této organizace. Školy a školství musejí do technologických řešení investovat, jiná cesta v dosahu zřejmě není.

Digitalizované školství nebude bez překážek

Jestliže je adopce technologií nevyhnutelná, musíme očekávat rizika. A také najít odpovědi na nevyřešené otázky. Experti se přou třeba o to, jaký je vztah mezi konektivitou a rovností, tedy jaký vliv bude mít dostupnější vzdělání a vysoká konektivita na rovnost vzdělaných lidí ve společnosti. Nejistá je také otázka bezpečnosti, student virtuální třídy je více vystaven manipulaci než ten, co sedí v přednáškové místnosti.

Školství, minimálně to naše, čeká pragmatičtější potíž. Totiž testovací fáze, jestli vůbec své digitalizované přístupy přijme. A ta, s typickou liknavostí českých úřadů, může trvat roky. Jestliže si školství nyní projde při začleňování edukačních technologií negativní zkušeností, bude o to víc k dalšímu modernizování rezervované. Věci ze začátku nemusejí fungovat stoprocentně a takové počáteční porodní bolesti mohou odradit i samotné studenty, kteří jsou jinak dle průzkumů digitalizaci silně naklonění.

Kvůli tomu může celá myšlenka digitalizace i potenciálních investic do ní ztroskotat. Alespoň na nějaký čas. Pro školy jde o nový a nebezpečný projekt, se kterým jim firmy musejí pomoci. Stejně jako kdykoliv jindy, i nyní platí, že vybudovaná důvěra se časem zúročí. I na nejvyšších vůdčích pozicích stále najdeme mnoho těch, kteří efektivitu digitalizovaného vzdělávání zpochybňují. To je ale skepse, kterou překoná jen čas, a toho české školství mnoho nemá. Přelomová krize jako ta, kterou máme za sebou, jasně ukázala, že vždy existuje možnost, že se vzdělání zastaví. Jde o to nyní zaručit, aby to byla ta úplně poslední možnost.